Převedení pacienta s ADHD od dětského psychiatra k psychiatrovi pro dospělé

Úvod

ADHD patří mezi diagnózy, které se do povědomí laické i odborné veřejnosti zapsaly teprve před 25 lety. Pacienti s příznaky zahrnutými pod zmíněnou diagnózu jsou však popisováni velmi dlouho.V současné době je opuštěn koncept lehké mozkové dysfunkce (LMD), který předpokládal, že symptomy hyperaktivity, impulzivity či nepozornosti byly zapříčiněny lehčím perinatálním poškozením CNS. V etiopatogenezi ADHD je nyní upřednostňován genetický původ této neurovývojové poruchy.Stanovení diagnózy ADHD v dětském věku vyžaduje splnění diagnostických kritérií, jež vyžadují přítomnost první příznaků nemoci nejpozději v 7 letech věku. Tři stěžejní symptomy – porucha pozornosti, zvýšená motorická aktivita (hyperaktivita) a zvýšená impulzivita – se v průběhu dětství mění. Jen u malé části pacientů dochází k úplné remisi onemocnění v průběhu dospívání.

ADHD u adolescentů

Pedopsychiatrická péče je pacientům poskytována do 18.–19. roku věku. I v dnešní době je ADHD mylně považována za poruchu dětského věku, danou „nezralostí“ CNS, která po dosažení dospělosti a dozrání CNS spontánně vymizí. Je však nutné zdůraznit, že příznaky ADHD přetrvávají přes dospívání až do dospělosti u téměř 80 % pacientů.V období puberty může přetrvávat nepozornost, může dojít ke zklidnění motorického neklidu, ale objevují se problémy s plánováním a organizací. S nárůstem věku můžeme u adolescentů nalézt tzv. internalizaci hyperaktivity, tedy trvalý subjektivní pocit potřeby nějaké činnosti. Nepozornost u nich výrazně narušuje školní výkon, na základě impulzivity dospívající vyhledávají adrenalinové zážitky, drogy nebo rizikové sexuální chování či jsou reaktivně agresivní. Vyskytuje se u nich agresivní i delikventní chování, spolu s emočními problémy se častěji stávají účastníky nehod a úrazů. U adolescentů s ADHD se projevuje také nový příznakový okruh, tzv. emoční dysregulace, zahrnující nízkou frustrační toleranci, netrpělivost, prchlivost se snadným rozzlobením se a snadnou rozrušitelnost různými emocemi obecně.Nedokonalá znalost výše uvedených symptomů vede k tomu, že pokud jsou už mladí dospělí lidé s ADHD léčeni, děje se to většinou pod odlišnou diagnózou (např. porucha osobnosti) nebo jsou léčeny jen komorbidity (úzkostné a depresivní poruchy, závislosti).

ADHD v dospělosti

Při převzetí původně dětského pacienta s ADHD psychiatrem pro dospělé je nutno vzít v úvahu, že dospělý pacient nemusí naplňovat všechna kritéria požadovaná pro stanovení diagnózy ADHD, a přesto může vykazovat významné funkční postižení. K ověření diagnózy je nutno použít informace z více zdrojů (rodinní příslušníci, využití dotazníků a skórovacích testů, např. škály globálního fungování GAF, Global Assessment of Functioning). Na rozdíl od adolescentů s ADHD, kteří své příznaky nemoci významně podhodnocují, dospělí pacienti nedesimulují a přicházejí k psychiatrovi většinou ze své vůle ve snaze své problémy řešit. Při převzetí mladého dospělého pacienta s ADHD by měl ošetřující psychiatr získat informace týkající se interpersonálních konfliktů, sociální maladaptace, abúzu, predelikvence, delikvence, střídání zaměstnání, nezaměstnanosti, manželských a partnerských problémů, problémů s výchovou dětí aj.

Léčba ADHD

I po přechodu od dětského psychiatra k psychiatrovi pro dospělé by se terapie ADHD měla opírat o základní pilíře: úpravu jádrových příznaků, zklidnění rodinných konfliktů, řešení problémů se vzděláváním či zaměstnáním, odstranění rizik spojených s řízením vozidel, upevňování tělesného zdraví a správný životní styl. A v neposlední řadě je důležitá i léčba psychiatrických komorbidit. Léčba by proto měla zahrnovat farmakologické i nefarmakologické intervence (poradenství s plánováním času a strukturací denního programu, nácvik sebeovládání a pomoc při interpersonálních problémech, kognitivně-behaviorální terapie aj.).

Závěr

Závěrem je nutno konstatovat, že ADHD výrazně narušuje kvalitu života od dětství až po dospělost. Důkladná znalost jednotlivých odlišností ADHD v různých věkových obdobích a správná kontinuita péče o tyto pacienty pomohou přispět k lepšímu využití všech léčebných modalit, které dnešní medicína pro nemocné s ADHD nabízí.

(amo)

Zdroj: Theiner P. ADHD od dětství do dospělosti. Psychiatr. pro praxi 2012; 13 (4): 148–150. Dostupné na https://www.psychiatriepropraxi.cz/pdfs/psy/2012/04/02.pdf.