Zvládnutí agitovaných a agresivních stavů při chronickém abúzu alkoholu
Bezpečný management situací, při kterých může dojít k ohrožení zdraví či života – ať už pacienta, či jeho okolí – je nevyhnutelnou součástí psychiatrické praxe. Jednou z potenciálních rizikových skupin pacientů jsou lidé závislí na alkoholu.
Úvod
Jako agresivní chování je označováno manifestní chování s cílem poškodit jiný organizmus či neživý předmět. Od agresivního chování odlišujeme pojem násilí (violence), který je vymezen pro mezilidské vztahy. Agresivní chování je definované jako epizody agrese, které mají svůj jasný začátek, konec a různou dobu trvání. Ke skupinám pacientů, u kterých dochází k psychomotorické agitovanosti a agresivitě, patří konzumenti alkoholu, zejména při alkoholové intoxikaci. Zmíněné chování může být u alkoholiků zprostředkované i dalšími faktory, např. diagnózou asociální poruchy osobnosti, pozorované zejména u II. typu alkoholismu dle Cloningera. Alkoholismus II. typu začíná zpočátku jako I. typ, je přenášen geneticky z otců na syny a je spojený s poruchou osobnosti a zvýšenou agresivitou. U alkoholové intoxikace pozorujeme zhoršení kognitivní funkce frontálních laloků a tím schopnosti alkoholika inhibovat agresivní impulzy. Vztah mezi hladinou alkoholu a agresivitou není lineární.
Terapeutická intervence zahrnuje v první řadě krátkodobé cíle (ochrana pacienta před sebepoškozením, ochrana personálu či majetku před poškozením, umožnění hostilnímu pacientovi vyjádřit se bezpečným způsobem a navázat klidnou diskuzi). K dlouhodobým cílům řadíme definitivní uklidnění pacienta a zabezpečení další spolupráce s cílem předejít recidivě incidentu.
Při zvládání agresivního incidentu je důležitých několik kroků:
- Zhodnocení situace a z ní vyplývajícího rizika (risk assessment). Mezi rizikové faktory spojené s násilím patří násilí v anamnéze, mladý muž, spojení se subkulturou, v níž je tendence k násilí, zneužívání dalších návykových látek, dostupnost zbraní aj. Nejvíce rizikoví jsou pacienti s kombinací závislosti na alkoholu a přítomností bludů. Je nutno včas odhadnout varovné fyzické signály pro násilí (přehnaná motorická aktivita, výhružná gesta), změny nálady (slovní výhrůžky, odmítání komunikace, hlasitý projev, neschopnost koncentrace, bizarní myšlenky aj.).
- Deeskalace násilí s verbální intervencí. Je vhodné současně dodržovat zásady neverbální komunikace (nekonfrontační postoj těla, komunikace s pacientem vsedě ve vzdálenosti asi 1 metr, při slovní agresi 3 metry, trvalý oční kontakt). K principům verbální komunikace řadíme klidný tón hlasu, plynulou a věcnou komunikaci, jednoduché příkazy, nabídnutí řešení a pomoci k dosažení rovnováhy mezi personálem a pacientem stylem „každý získá něco“ (výhra–výhra).
- Farmakoterapie
V případě agresivního pacienta, zejména při léčbě závislosti na alkoholu a na základě alkoholové intoxikace, je lékem první volby tiaprid. Tiaprid je používán v následujícím dávkování: 600–1 200 mg denně i. m. nebo i. v., rozděleno do dávek po 4–6 hodinách. Perorální formy léku se používají u alespoň částečně spolupracujících pacientů. Je-li přidruženo další somatické onemocnění, jsou doporučovány krátkodobě působící benzodiazepiny či antipsychotika první generace.
- Fyzická omezení
Do spektra těchto možností řadíme manuální omezení pacienta personálem (krátkodobé, při odmítaném podání medikace). Přivázání k posteli je spojeno s kompletním omezením pohybu a rizikem komplikací z imobilizace. Izolační místnost je spojena s úplnou izolací pacienta a jeho senzorickou deprivací. Tyto nevýhody odstraňuje ochranné lůžko (síťová postel).
(amo)
Zdroj: Zelman, M. et al. Zvládanie akutního psychomotorického nekludu a agresivity pacienta. Psychiat. pro praxi; 2006; 4: 185–190. Dostupné na https://www.psychiatriepropraxi.cz/artkey/psy-200604-0010_Zvladanie_akutneho_psychomotorickeho_nekludu_a_agresivity_pacienta.php.
